Neboj, nečeká tě povídka o zhrzené ženě utíkající "začít znovu" do malého městečka, kde potká záhadného muže s temnou minulostí... Večery pod lampou ani telenovely nejsou moje parketa. Chtěla bych se s tebou pod tímto kýčovitým titulkem podělit o svůj příběh, který v různých drobných obměnách zažilo nespočet žen. Je poměrně banální. Přesto cítím, že by bylo dobré ho odvyprávět a asi se ani neubráním patosu. Možná se v něm leckterá čtenářka pozná, možná některé dodá odvahu udělat krok do neznáma a dát šanci novým věcem. A třeba ani jedno z toho, ale aspoň budeš vědět, kdo stojí za značkou Recytal a ušije ti tvoje budoucí oblíbené šaty ;)
Na začátku doby covidové jedna známá položila na Facebooku otázku: "Co je smyslem vašeho života?" Nemusela jsem ani dlouho přemýšlet a téměř ihned jsem si pro sebe odpověděla:
"Zjemňovat a obměkčovat"
Nejsem holka s vyřídilkou, není mě všude plno a nejsem ani příliš ambiciózní. Zato se velmi snadno dojmu, jsem dobrý posluchač a prý umím šířit klidnou energii. Lehce se zamiluju, a teď nemám na mysli lásku partnerskou (tu mám hlubší, než jsem si kdy dřív představovala a jinou nehledám). Myslím lásku ke všemu živému, ke všemu krásnému, k činnostem, do kterých se pustím. Všeobjímající. Znáš to? Jak se ti derou do očí slzy z procházky lesem nebo z toho, když se někdo v okolí k někomu zachová nečekaně hezky? Ne? Nevadí, aspoň okolí nepochybuje o tvém psychickém zdraví :D
Vždycky jsem měla přirozený zájem o lidi kolem sebe. A tak není k podivu, že jsem se dala na dráhu pomáhajících profesí. Pracovala jsem s lidmi s handicapem, se závislostmi i s dětmi v Klokánku. A přesto, že jsem o to ani v nejmenším neusilovala, naskytla se mi v posledních třech letech příležitost dělat zástupkyni ředitelky na jedné vyhlášené pražské škole. Měla jsem na starost hlavně oblast prevence, tedy nejrůznější strasti a trápení dětí staly se mým denním chlebem. Nutno říct, že v té době jsme s manželem už rok a půl toužili po dítěti vlastním.
Určitě pro tebe není nová informace, že covid, distanční výuka, válka na Ukrajině i názorová rozdělenost naší společnosti působí negativně nejen na dospělé, ale také právě na tu nejmladší a v mnohém nejkřehčí generaci. A tak se stalo, že jsem byla součástí příběhů tak smutných, že jsem i já postupně ztrácela schopnost vidět svět jako krásné a dokonalé místo. Domů jsem chodila vyčerpaná, na věci, které mě dřív tak moc těšily, nezbývala energie a mnohdy ani čas. Jediné, u čeho jsem dokázala vypnout proud lítostivých a stresujících myšlenek, bylo šití.
Mazlit se s látkami, těšit se, jak mi z nich pod rukama vznikají kousky, které jsem si představovala večer před usnutím, když jsem potřebovala usměrnit hlavu...
myslet na šití a tvořit bylo pro mě vysvobození z každodenních starostí, kterých bylo najednou víc, než jsem byla schopná "zjemnit a obměkčit". Dlouhá a trnitá cesta za miminkem, rozhodnutí prodat byt ve městě a pustit se do rekonstrukce skoro stoletého domu na vesnici, v té nejmíň vhodné době (o tom třeba zase někdy jindy). A v pracovním životě ukousnuté mnohem větší sousto, než jsem byla schopná strávit... nastal čas si přiznat, že to takhle dál nejde.
Miminko jsem si najednou přála ne proto, abych se mohla rozdělit o všechnu tu lásku, kterou v sobě mám, ale proto, aby mě vysvobodilo z práce a z jakési duševní letargie, do které jsem nevědomky upadala v obraně sebe sama. Skoro se až stydím to napsat, jaké břemeno jsem mu naložila, a to ještě ani neexistuje. Vážně chci, aby přišlo na svět s úkolem zachránit mámu? No NE přece! Chci, aby mělo mámu, která tu bude pro něj a rozdělí se o všechnu tu lásku ke všemu a ke všem, se kterou se narodila (a teď na to trošku zapomněla).
A tak jsem dala výpověď. S jediným plánem - vrátit se k sobě. Být zase tou všeobjímající, zjemňující, která dokáže šířit klid, je tu pro svou rodinu a blízké a dělá jejich kousek světa co nejkrásnějším místem. A jestli se mi ještě ke všemu povede dělat radost ženám, které se budou v šatech Recytal cítit krásné, bude to to nejvíc, co si můžu přát. Držme si palce navzájem, my všichni, kteří si jdeme s čistými úmysly za svým snem. Protože čím víc lidí bude v kontaktu sama se sebou a půjde za svým srdcem, tím lépe pro svět. Všechno dobré má totiž ozvěnu.
