S tématem vděčnosti a jejího zvědomování jsem se v posledních pár letech setkala paradoxně v souvislosti s covidovou krizí a také s válkou na Ukrajině. Při práci s dětmi ve škole jsem pátrala, co člověku může pomoci ve zdánlivě bezvýchodných situacích. A přišlo ke mně právě toto téma.
Možná i ty patříš mezi lidi, kteří se občas rádi vystaví nepohodlí. Například se s batohem a spacákem vydají do hor, nebo stráví dobrovolně několik dnů na chatě bez vody a elektřiny... motivací nemusí být jen romantika starých časů nebo propojení s přírodou, ale právě zážitek nekomfortu, díky kterému je návrat do teplého domova a pohodlné postele opravdová slast. Proto já miluju vycházky za podzimních sychravých dnů, po kterých je to doma rázem útulnější a já jsem mnohem vděčnější za suché ponožky a voňavý čaj.
Určitě už jsi někdy slyšel/a věty typu: "Buď vděčná/ý za to, co máš! Co by za to jiní dali..." Takhle to ale samozřejmě nefunguje. Vděčnost je dovednost, která se dá trénovat a prohlubovat, ale předpokladem je vlastní prožitek a možnost srovnání.
A proč o vděčnosti píšu právě dnes?
Je 17. listopadu, výročí obrovského zlomu, který nastal v naší společnosti díky odvaze lidí. A já jsem se ráno probudila s myšlenkou, jak jsem vděčná, že si můžu v životě jít svojí cestou a dělat to, co mě opravdu baví a naplňuje. Dědeček mého manžela byl krejčí, údajně vyhlášený široko daleko a svoje řemeslo dělal s velkou láskou a pečlivostí. Po nástupu totalitního režimu ho ale musel pověsit na hřebík a nastoupit do fabriky s úplně jiným zaměřením, tak jako velká spousta dalších lidí.
Jen díky tomu, že znám z vyprávění hodně podobných příběhů (i příběhů mnohem krutějších), dokážu být vděčná za to, jak dobře se mám. I pro nás samotné je obrovsky užitečné nezapomínat na historii, poslouchat vyprávění starších a mít tak alespoň zprostředkovaně možnost srovnání (nemluvě o tom, jak důležité to je pro nás jako pro společnost, nezapomenout a chránit si demokracii, která není samozřejmá).
A tak mám na závěr pár tipů, jak vděčnost trénovat a zařídit si tak instantní dávku hormonů štěstí :)
1) Popovídej si dnes, nebo kdykoliv jindy, s prarodiči nebo s někým, kdo zažil těžkou dobu totality. Možná díky tomu zažijete pocit neobyčejné blízkosti. Já ráda vzpomínám, jak jsem svým bývalým žákům zadala za úkol, udělat interview s pamětníkem, nahrát ho na diktafon a následně udělat přepis (psaní poznámek během rozhovoru by mohlo narušit právě onu intimitu rozhovoru). Nejen, že bylo zajímavé, jaké otázky žáci narození kolem roku 2005 pokládali, ale dojímalo mě sdílení pocitů, které kolem tohoto úkolu prožívali. Pro některé to bylo poprvé, kdy se při povídání s prarodičem dostali do takové hloubky. A při závěrečné reflexi se v opravdu velké míře objevovalo sdílení pocitu vděčnosti za to, jak dobře se vlastně máme.
2) Zkus si vést deník, nebo si třeba jen do diáře zaznamenat každý večer, za co jsi ten den vděčná/ý. Můžou to být i úplné maličkosti, jako třeba dokončený úkol nebo milá obsluha v kavárně. Měly by to ale být co nejvíc konkrétní věci, perličky daného dne - zkus se vyhnout všeobecným typu: "Mám střechu nad hlavou". Možná že ti to ze začátku bude připadat příliš plytké nebo těžké. Je to ale skvělý trénink, díky kterému se zautomatizuje naše schopnost všímavosti, bytí v přítomném okamžiku a hlubokého prožívání. Dopamin ti bude pravidelnou odměnou :)
3) Zařaď sdílení věcí, za které jsi vděčná/ý, do života tvé rodiny/členů domácnosti. Co třeba pravidelně si u večeře říct, co nejlepšího se za ten den stalo? Nebo se na to zeptat dětí, než dostanou pusu na dobrou noc? Možná se z toho stane krásný rituál.
4) A nakonec, nezapomínej na projevy vděčnosti směrem k ostatním lidem. Pro mě je dnešek ještě jedním výročím - je to přesně 7 let, co s mým mužem bydlíme ve společné domácnosti. A doteď, možná ještě víc než na začátku, si velmi často projevujeme vděk za drobnosti, co ten druhý udělá, ale i za velké věci, které společně prožíváme. Věty, jako: "Jsem za tebe vděčný" nebo "Vážím si toho, jak se o nás staráš" (samozřejmě i mnohem konkrétnější), jsou u nás téměř na denním pořádku. Vždycky se najde alespoň malý důvod, ona i vyklizená myčka někdy udělá velkou radost. Určitě to známe všichni, že když je nám někdo za něco vděčný, posiluje to naši motivaci. Funguje to ale oboustranně - čím víc se učím projevovat vděk, tím víc si všímám věcí, které za to stojí. A tím častější dávka dopaminu, hormonu štěstí, mi zkrášlí den :)
Přeju ti ze srdce, ať máš co nejvíc důvodů k vděčnosti. A ať si je co nejčastěji nenecháš utéct, ale prožiješ je naplno.